Wieliczka

Wieliczka je město v jižním Polsku nedaleko Krakova, proslulé svým solným dolem, který je od roku 1978 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Důl se těžil nepřetržitě od 13. do 20. století a dokumentuje tisíciletý vztah člověka k soli – jedné z nejdůležitějších potravinářských surovin.

Historie těžby

Ložiska kamenné soli v Wieliczce vznikla odpařením pravěkého moře před asi 13,6 milionu let. Těžba začala ve 13. století za polského knížete Boleslava Stydlivého. Sůl z Wieliczky se stala hlavním zdrojem příjmů polské koruny – v 16. století tvořila třetinu královského rozpočtu.

Sůl jako koření středověku

Sůl nebyla pouze přísadou, ale strategickou surovinou. Umožňovala konzervaci masa, ryb, zeleniny i sýrů v době bez chlazení. Solné stezky vedly z Wieliczky napříč Evropou. Výraz salář (plat) pochází z latinského salarium – přídělu soli pro římské vojáky, což ukazuje na její historickou hodnotu.

Podzemní město

Důl dosahuje hloubky 327 metrů a obsahuje 245 km chodeb na devíti úrovních. Pod zemí se nacházejí kaple, sochy a celé sály vytesané v soli – včetně slavné Kaple sv. Kingy s lustry z krystalů soli. Teplota v dole je stálých 14 °C, ideální pro zrání některých sýrů a alkoholických nápojů.

Druhy wieliczkské soli

V dole se těžilo několik typů soli: zelená sůl (nejstarší, nejčistší), szybikowa (krystalická) a spizowa (jemně mletá stolní sůl). Dnes se wieliczkská sůl prodává jako kulinářská specialita – jemně mletá nebo jako dekorativní krystaly.